26 Klára

 Jako už asi pomilionté usedám do křesla v jednací síni 362 Krajského soudu v Brně, abych pozorovala proces s obžalovaným. Přesto je na dnešním dni všechno úplně jinak. Pohladím si již obrovské břicho, Z pohledu na něj je všem jasné, že už tu nejsem pracovně. Před dvěma týdny jsem totiž nastoupila na mateřskou dovolenou. Přesto jsem se rozhodla, že proces s vrahem a bývalým manželem své kamarádky chci sledovat.

Erika se rozhodla, že se mnou nepůjde. Chce celý svůj bývalý život hodit za hlavu. Když zjistila, že její manžel Richard neměl s vraždami nic společného, nejdříve se jí ulevilo. Přesto si ale uvědomila, že s nevěrným násilníkem a mužem, kterému nevěří, žít nechce.

Já jsem prodala dům v Bošovicích, zaplatila všechny dluhy po Viktorovi a zbylo mi na docela pěkný byt na okraji Brna. Nikdy jsem nebydlela sama. Jsem proto ráda, že zatím se ke mně Erika nastěhovala. Budeme se spolu starat o Majdu a malého Viktora, dokud Erice neskončí mateřská, nenajde si práci a nepostaví se na vlastní nohy. Na celý život v Bošovicích chceme co nejdříve zapomenout.

Soudce už sedí na svém místě a pozoruje desítky lidí, kteří spolu se mnou usedají do křesel naproti jemu. Já se přitom očima zdravím s některými, teď už bývalými, kolegy. Chvíli čekáme a pak už eskorta přivádí spoutaného Tomáše. Novináři si ho několikrát vyfotí a pak už je předseda senátu vykáže za dveře. Po dobu jednání, mají pořizování snímků zakázané.

Dnes jednání probíhá už třetí den. Tomáš nakonec odmítl vypovídat, ale obžaloba má celkem jasné důkazy. Včera jsem vypovídala i já, proto jsem se předešlých jednání nemohla zúčastnit. Dnes už soudce jen vyhlásí rozsudek. Chci ho slyšet naživo a vidět, jak se přitom Tomáš tváří. Hrozí mu i doživotní trest. Jsem zvědavá, jestli ho dostane. Podle mých zkušeností by možná mohl.

Najednou si uvědomuji, že se ztrácím ve svých myšlenkách a přestávám sledovat dění v síni. Pro vyhlášení rozsudku musí celá soudní síň povstat. U toho se mi trošku zamotá hlava, ale naštěstí to ustojím.

Poslouchám soudce, jak čte. A už to přijde. ...a odsuzuje se k výjimečnému doživotnímu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Honem hledám očima Tomáše, abych viděla, jak se tváří. Trochu mě vyděsí, když zjistím, že se dívá přímo na mě. Čekala jsem v jeho pohledu strach, nebo vinu. vy Je to čistá nenávist. Hajzl. Až mi přejede mráz po zádech. To doživotí mu přeji.

S přešlapováním vydržím ještě dočtení rozsudku, kde mě nic nového nepřekvapí. Už myslím jen na to, jak malý Víktor tlačí v břiše na můj močový měchýř a rychle vzpomínám, kde jsou tu nejbližší záchody.

Jakmile jednání skončí a eskorta Tomáše odvede, vyběhnu ze síně jako první a hned zahýbám doprava na schodiště a nahoru k záchodům. Kvůli tomu si nevšimnu postavy, která se zespodu blíží po schodech a srazíme se.

Už se chci omlouvat, když ucítím povědomou vůni. Sakra tohle jsem už někde cítila. A najednou je to tu. Vyskočí mi před očima přední sedačka mého auta zaparkovaného v Brně a pach muže, který mě zezadu tlačí dovnitř. To je on, to musí být on. Otáčím se a hledím do očí Kryštofu Zapletalovi. Bývalému policistovi, se kterým jsem ten ten večeřela.

Šok v mých očích ho musí vyděsit. Nevím, jestli si uvědomil moje zjištění. Asi ne. Sám se ale tváří vystrašeně, rychle mě jen pozdraví a uteče. Nejsem si jistá, ale zahlédla jsem i vinu. Jako by se tenkrát neudržel a teď si to vyčítal.

Co ale s tím? Může můj pocit něco dokázat u soudu? Mám se s tím vůbec obtěžovat na policii? A otevírat již skoro zahojené rány? Rozhodnu se, že ne. Můj starý život už skončil. Teď přichází nová a mnohem šťastnější etapa.

25 Erika

 Uplakaná Klára v telefonu. Není jí nic rozumět. Huhlá, posmrkává. Nakonec sbalím Majdu a vyrazím k ní domů. Otevře mi moje kamarádka rozcuchaná ještě v pyžamu. Je jedenáct hodin dopoledne. „Kláro, co se stalo? V telefonu jsem ti vůbec nic nerozuměla.“

Kamarádka jen zavrtí hlavou a kývne na mě, ať jdu dovnitř. Zavede mě do kuchyně, kde ukáže na jídelní stůl. Na první pohled tam neleží nic zajímavého. Přijdu blíž a uvidím těhotenský test. Na něm dvě čárky.

„Safra,“ uklouzne mi. „Nevěděla jsem, že teď někoho máš.“

„Nemám. Nedostala jsem to už tři měsíce od toho znásilnění. Myslela jsem si, že je to stresem, ale nakonec jsem si raději udělala test. Tak dlouho jsme se snažili s Viktorem o dítě a nakonec být těhotná nechci. Nemůžu přece mít dítě s tím násilníkem,“ brečí.

„No počkej s předčasnými závěry. Nejdřív musíš zajít k doktorovi. Třeba je to omyl,“ snažím se jí podpořit i když sama vím, že falešně pozitivní testy neexistují.

Pak společně zavoláme jejímu gynekologovi, který ji objedná hned na druhý den. Slíbím, že pojedu s ní.

Hned v osm ráno proto nakládám Magdu do autosedačky a vyzvedávám Kláru před jejím domem. Celou cestu do Brna mlčí, pak mě jen naviguje, kde mám zaparkovat. V čekárně sedíme přes půl hodiny. Zdá se to nekonečné. Magdalenku to nebaví, pláče a vyhazuje na zem všechny hračky, které jí podávám. Nakonec ji uklidním rohlíkem.

Je vidět, že Kláře je z nervozity špatně. Již dvakrát si byla odskočit na záchodě, je celá zelená a pořád poposedává. Pak konečně zavolají její jméno do ordinace. Je tam asi patnáct minut, za které stihne Majda spořádat půlku rohlíku, rozcupovat dva reklamní letáky na očkování a rozházet po zemi všechny hračky.

Když Klára vychází ven, celá září. „Tak co? Nejsi těhotná?“

„Ne něco mnohem lepšího. Jsem už ve čtvrtém měsíci. Otěhotněla jsem krátce před tím znásilněním. Proto doktoři tak brzy nic nezjistili. Děťátko je Viktorovo, podle doktora to vypadá na chlapečka,“ usmívá se.

Mám radost. Konečně má Klára něco pozitivního ve svém životě. Mačká vytisknutou fotografii malého rozmazaného tvorečka a mumlá sí. „Tak se nám to nakonec podařilo Viki. Škoda, že u toho nebudeš, až se narodí.“

Snad bude Klára v pořádku. Snad se z toho ještě víc nezblázní.

24 Klára

 Beru do rukou černou papírovou složku a do ní vkládám důkazy, které mi včera okopíroval Václav Matějka. Ještě jednou je prolistuji, zavřu složku a usedám do auta. Mám v plánu jít na policii a všechno jim tam vyložit. Vzhledem k tomu, že Tomáš, manžel mé zavražděné kamarádky Petry, už je stejně ve vězení, měla bych jen podpořit jejich názor. Rozhodně to nechci ale nechat jen na nich, raději jim všechno řeknu.

Přemýšlím, jestli s sebou vzít i dopis, který jsem našla v bundě mého manžela Viktora. Jasně z toho vyplyne, že do toho byl také namočený. Už jsem se ale asi rozhodla. Když se budu snažit mlžit a řeknu policii jen část pravdy, mohla by pak padnout vina jen na Viktora a Tomáš by třeba vyvázl. Chci jim hned říct všechno. Je mi už také jasné, že jeho smrt byla skutečně sebevražda. Vzhledem k tomu, že v době jeho smrti byl už Tomáš ve vězení, jiná varianta už neexistuje.

Nedokáži si ani představit, jakými muky si musel projít, když se nakonec rozhodl svůj život ukončit. Nechtělo se mi věřit, že by byl něčeho takového schopen. Vůbec jsem ale netušila, že jsme měli takové finanční problémy. Kdyby mi to řekl, mohlo by to dopadnout všechno jinak. Takové myšlenky jsou už teď ale zbytečné.

Dorazím k policii krátce před polednem a podle toho to tam také vypadá. Velká část policistů je zrovna na obědě. Nevolala jsem nikomu dopředu a ohlásím se na recepci. Přijde si pro mě policista, kterého jsem nikdy před tím neviděla. Vzhledem k tomu, že jsem novinářka, mi moc nedůvěřuje. Jak začnu mluvit, jeho pochyby ale opadnou.

Vyložím mu všechno, co jsem zjistila od Matějky, co mi řekl Tomáš, co jsem si domyslela a nakonec také přidám Viktorovu účast na celém případu.

Policista se tváří zaraženě, ale vypadá, že mi docela věří. „To co mi říkáte, je zajímavé. Za prvé vás musím pokárat, že jste se pouštěla do vlastního vyšetřování. Tohle není televize, ale skutečný život. Za druhé mi říkáte hodně věcí, které už vím. Něco je ale přeci pro nás zajímavé. Tu zpronevěru určitě ověříme, dávalo by to smysl. Zatím jsme si mysleli, že Jánskou Tomáš Vágner zabil, protože byla jeho bývalou milenkou a dělala mu problémy,“ řekne mi policista.

Pak dáme dohromady tu nejpravděpodobnější verzi. Vše začalo tou zpronevěrou. Viktor s Tomášem si peníze rozdělili a doufali, že vina padne na Matějku a oni budou z obliga. O Viktora se pak sice začala zabývat policie, nakonec to ale vypadalo, že se jich zbavil a nemají proti němu žádné důkazy.

Jenže pak se do toho vložila jejich kolegyně z účtárny Olga Jánská. Tomášova milenka. Zjistila nějaké nesrovnalosti a přišla i na to, že s tím mohl mít její milenec něco společného. Zřejmě i díky tomu, že spolu spali. Šla s tím ale za Tomášem domů. Ten se vyděsil, přemlouval ji, aby nic neříkala, ale zbytečně. Pohádali se a on ji nakonec v afektu zabil.

Najednou se ale vyděsil a nevěděl dál. Proto to hnědé auto před naším domem. Auto Olgy Jánské. Přijel si v něm pro mého manžela Viktora a vydíráním ho donutil, aby mu pomohl odklidit její tělo. Petra na to musela přijít. Pamatuji si, jak mi volala a vyděsila se, když jsem jí řekla jméno té mrtvé. Určitě ho už před tím slyšela. Asi o poměru věděla, měli dost otevřené manželství. Pak ale na svého manžela Tomáše uhodila a chtěla vědět pravdu. No a on nevěděl co dělat, proto ji také zabil. A tělo odklidil na stejné místo, jako Jánskou.

Nejvíc mě naštvalo, když mě tak přesvědčivě žádal o pomoc. Předpokládal, že nejsem schopná nic zjistit a podpořím ho ve svých článcích. A já ho nakonec pomůžu potopit.

23 Erika

 Už jsou to dva dny, co se mi Klára naposledy ozvala. Teď stojí u mě v obyváku s dychtivým výrazem v očích a vypadá trochu děsivě. Chrlí na mě nesouvislé nesmysly o nějaké zpronevěře a chlapovi, co se jmenuje Matějka.

„Zadrž,“ brzdím ji.

Jdu pro Majdalenku, která se zrovna rozplakala, vezmu ji do náruče, posadím Kláru ke kuchyňskému stolu a abych jí dala čas si vše rozmyslet, postavím na kafe.

„Teď se nadechni a pověz mi všechno pomalu a postupně.“

A Klára mluví. Na horkou vodu v konvici zapomenu a jen zírám s otevřenou pusou, co objevila. Jsem ale nadšená. Pokud je všechno pravda, byl by můj manžel Richard nevinný. Ani se mi tomu nechce věřit. Asi po celém století vidím světlo na konci tunelu. Najednou začínám mít pocit, že by se tahle příšerná lavina mohla také jednou převalit a my bychom mohli normálně žít dál.

„No ale já jsem nepřišla ti to jen všechno povědět. Potřebuji tvou pomoc. Zavolala jsem tomu Matějkovi. Neřekla jsem mu pravé jméno. Tvrdila jsem, že jsem novinářka, zajímám se o jeho kauzu a věřím, že je nevinný. Dala jsem mu naději, že by se z toho mohl dostat a on souhlasil se schůzkou. Nejsem si ale jistá, že to sama zvládnu. Nemohla bys jít se mnou a dělat mi fotografku? Nemám koho jiného poprosit, jen ty víš vše o mém vyšetřování.

Chvíli váhám, ale nakonec je snaha z toho Richarda vysekat silnější. „Dobře půjdu do toho. Ale nebudu nic říkat. Myslím, že bych to nezvládla.“

„Jasně, to nech na mě. Vezmu ti z práce náhradní foťák, abys vypadala autenticky a jen ho párkrát vyfotíš. Kvalitu vem čert, používat to nebudeme,“ usměje se.

Klára schůzku naplánovala o dva dny později. Domluvila jsem si tedy hlídání pro Majdu. Je to poprvé, kdy jedu někam bez dcery. Pořád kojím, ale tu chvíli vydrží na čaji a ovocné přesnídávce, kterou miluje. Už je velká a kojení pomalu začínám vynechávat. Bude u naší sousedky z druhé strany. Sama má dvě větší děti a Majdalenka ji zná. Snad u ní vydrží. Richardovi o hlídání říct nemohu, zatím nechci, aby to věděl a tahle schůzka je důležitější.

Teď stojíme před domem toho muže a já se rychle seznamuji s foťákem, abych vypadala trochu autenticky. Zrcadlovku jsem v ruce ještě nedržela, ale když se budu tvářit sebevědomě, snad si ničeho nevšimne.

Klára se dvakrát rychle nadechne. Je vidět, že má problémy se ovládat. Doufám, že to zvládne. Pak vystoupí z auta a energicky se vydá k domu. Následuji ji až ke zvonku, který krátce stiskne.

Otevře nám asi pětatřicetiletý muž s třídenním strništěm v jeansech a červeném tričku. Vypadá, že na nás dost netrpělivě čekal. Zavede nás do obývacího pokoje a usadí na koženou sedačku. Ty nesnáším. Lepí se na ně zadek. Nechápu, proč si je lidé kupují.

Matějka se usadí v křesle naproti nám. Nenabídne nám ani vodu. Jsme tu pracovně, nejsme zdvořilostní návštěva.

Klára jde rovnou k věci a začne se ho vyptávat na nějaký prodej domu. Matějka vytáhne stoh papírů a začnou se jimi probírat. Vzpomenu si, proč tu jsem a také proto, že jim moc nerozumím, se pokouším dělat, že fotím.

Sedíme tam asi půl hodiny a já si začínám dělat obrázek o tom, co se ve skutečnosti stalo. Matějka prodal dům za deset milionů. Kupec ale zemřel, ještě než došlo k ukončení prodeje. Zaplatil, ale dům na něj nebyl převedený v katastru nemovitostí. Protože byl Matějka ve firmě nový utíkal za svým zkušeným kolegou Tomášem – manželem mé mrtvé sousedky Petry. Ten mu poradil, ať počká, jestli se neozvou nějací příbuzní, kteří mají dědit. Nikdo je totiž nebyl schopný sehnat. Žili někde v zahraničí.

Co se dělo pak Matějka netuší. Až když za ním došel šéf s policií, že je podezřelý ze zpronevěry, a že je propuštěný. Peníze totiž zmizely ze zástavy a dům byl ve firmě vedený jako neprodaný. Tedy do té doby, než ho někomu úplně jinému prodal Viktor, Klářin manžel.

Toho policie také vyslýchala, ale on jim řekl, že pouze zpracoval volný dům, na který měl dobrou nabídku. Nikdo mu nedokázal prokázat nic jiného, tak ho policie nakonec nestíhala. No a Matějkovi nikdo nevěřil.

Vypadá to, že Klára má už dost informací. Nechá si ještě od našeho zdroje okopírovat některé dokumenty, které podle něj prodej dokazují a rozloučíme se.

V autě mi pak převypráví to, co jsem si sama již domyslela. Jen doplní, jakou v tom měl Tomáš roli. „Tomáš byl moc chytrý, aby se do toho nějak zapletl oficiálně. Proto využil Viktora pro druhý prodej domu. Pak jeho jméno nikde nefigurovalo a policie neměla důvod Matějkovi věřit. Peníze si asi rozdělili napůl,“ přemýšlí. Pak se zarazí a ještě vyběhne z auta. Dostihnu ji až u znova otevřených dveří.

„Pane Matějko, věřil vám někdo z firmy?“

„No zvláštní, že se ptáte. Úplně jsem na to zapomněl. V den kdy jsem odcházel za mnou přišla Olga Jánská z účtárny a slíbila mi, že se na to podívá, že se jí to také nějak nezdá. Už se ale neozvala. Asi nic nenašla, nebo se na to vykašlala,“ posteskne si.

„No to ani ne. Je totiž mrtvá,“ odtuší jen Klára a mě už je jasné, že jsme našly vraha.

22 Klára

 Hajzl. Jiné slovo mě momentálně nenapadá. Nejdřív chce, abych se s ním sešla. Škemrá na kolenou, abych kvůli němu vedla soukromé vyšetřování. A když se s ním potřebuji setkat já, když potřebuji teď zase já odpovědi na své otázky, najednou prý nemůže. Nejde to. Nedovolí to. Kecy. Dostal ze mě strach. Tomášův advokát mi s medovým a hrozně smutným hláskem oznámil, že jeho klientovi zpřísnili režim a není možné ho teď navštívit. Nevěřím ani slovo. V životě jsem neslyšela, že by něco takového ve vazbě bezdůvodně udělali.

Co když je ve skutečnosti vrahem opravdu Tomáš? Co když je můj manžel Viktor jen obětí jeho nebezpečných plánů? Co když byl Tomáš také do toho podvodu v jeho práci zapletený?

Přemýšlím, koho jiného bych mohla z jejich společnosti kontaktovat. Byla jsem tam jednou na vánočním večírku. Byla tam strašná nuda, ale Viktor mě pár lidem představil. Nakonec jsme se tam ale trochu opily s Petrou a moc si toho nepamatuji...od té doby jsem tam raději moc nechodila. Styděla jsem se, že jsem tam ke konci divoce tancovala na stole.

Co využít svých novinářských kontaktů? Je možné, že podvod někdo nahlásil a zabývala se jím policie? No je to to nejjednodušší, co bych mohla pro začátek zkusit. Zvedám proto telefon a vytáčím číslo policejního mluvčího pro Brno Karla Majera. „Ahoj Kláro, tak už jsi konečně zpátky v práci? To mám radost. Byla tu bez tebe nuda,“ směje se do telefonu a je vidět, že se mi snaží zvednout náladu.

„No zatím jsem se nevrátila. Volám ti vlastně tak trošku soukromě. Doufala jsem, že bys mi mohl pomoci,“ zkouším být upřímná.

„Je to je škoda, ale víš, že soukromě ti nic říct nemůžu. Navíc ten případ má na starosti kraj, ne Brno. Vlastně o tom nic moc nevím,“ vymlouvá se.

„Jo já vím. Netýká se to těch vražd. Nechci po tobě nic, z čeho bys měl mít průšvih. Hele, řeknu ti o co jde a ty se rozmyslíš, jestli to pro mě uděláš, jo?“

„No...dobře. Zkus to,“ vyhrává u něj zvědavost.

„Potřebovala bych jen zjistit, jestli v makléřské firmě Reality Masný, policie v poslední době prošetřovala nějaké podezření pro podvod nebo zpronevěru. Nic víc.“

„No...uvidím, jestli pro tebe můžu něco udělat,“ mlží Karel, ale mě už je teď jasné, že se na to určitě podívá.

„Jsi úžasný, děkuji moc.“

Pokládám telefon a buší mi srdce. Doufám, že se Karel ozve co nejdříve. Sedím tedy u telefonu a čekám, jestli se mi ozve. Mezi tím na Googlu hledám nejčastější způsoby podvodů v realitách a snažím se v tom všem trochu zorientovat.

Nenacházím ale žádný soud ani popsaný případ, který by se dal napasovat na mého manžela. Jeho realitka nezkrachovala, já jsem si toho podvodu ani nevšimla, tak je možné, že to nevěděli ani v práci.

Sedím tedy u počítače a zklamaná přemýšlím, co dál.

Najednou zazvoní telefon a já po něm skočím. Skutečně to je Karel. Jeho tón je dychtivý a já proto už teď vím, že mi řekne víc, než o co ho žádám. „Tak si měla pravdu. Šlo o dvojitý prodej domu. Zpronevěra deset milionů. Případ zatím není uzavřený, ale je tam jeden zaměstnanec, kterému jsme už sdělili obvinění,“ vychrlí na mě.

„Jsi úžasný. Prosím tě neviděl si tam někde i jméno mého manžela? V té firmě pracoval také,“ zkouším z něj dostat víc.

„No...hele slib mi, že z toho fakt nebudu mít malér. Je to striktně mimo záznam a ode mě fakt nic nemáš. Vzhledem k tvojí situaci bych ti ale moc rád pomohl...tvůj manžel byl mezi podezřelými, ale nic mu nedokázali. Jak jsem ale už řekl, vyšetřování ještě neskončilo. Teď po jeho smrti se na to určitě znova podívají, jestli to s tím nemohlo nějak souviset.“

„Mám ještě jednu obří prosbu.“

„Prosím, už ne.“

„Potřebovala bych jméno toho obviněného. Slibuju, že mu řeknu, že jsem to zjistila od Viktora.“

„Dobře. Václav Matějka. Ale slib mi ještě něco. Že už ode mě nebudeš chtít žádnou laskavost.“

Úlevou se začnu smát. „Jo tak to ti můžu slíbit.“

Uvědomuji si, že mi jméno Matějka něco říká. Musím toho člověka nutně najít. Začnu tím, že prohledám všechny Viktorovy věci. Třeba si někam zapisoval telefonní čísla kolegů. Jeho mobil má samozřejmě pořád policie.

Procházím jeho tašku, noční stolek, pracovní stůl. Spoustu věcí odnosila policie, tak je jen malá šance, že něco najdu.

Nakonec mám ale štěstí. Nacházím zápisník s pracovními poznámkami, které policii asi nepřipadaly důležité. Na poslední straně je ale seznam všech makléřů a u nich jsou e-maily a telefonní čísla. A je tam i jméno Václav Matějka. Raduji se a vytáčím jeho telefonní číslo. Jen doufám, že se mnou bude chtít mluvit. Musím vymyslet, jak na něj.

21 Klára

 Zatímco čekám, než Erika dorazí, čtu ještě jednou ten dopis, který jsem před chvílí našla ve Viktorově bundě. Zahlédla jsem ji na věšáku u dveří a dostala jsem hroznou potřebu ucítit ještě jednou jeho vůni. Tak jsem si ji oblékla a mimoděk sáhla do kapsy. Nevím, jak je to možné, ale asi čekal, že to udělám. Nahmatala jsem v něm totiž popsaný papír. Adresovaný mě.

Klárko,

už to před tebou nedokáži tajit, ty prostě musíš znát pravdu. Sleduji Tě každým dnem, jak se lopotíš a nic nevědíc, hledáš pořád Petřina vraha. A vůbec netušíš, že první, koho bys měla vyslechnout, jsem já.

Celou dobu se Ti snažím říct pravdu. Mám ale takový strach, že bys s takovým křivákem, jako jsem já už nechtěla žít. Proto to nedokáži. Každým dnem si ale uvědomuji, že až tak bezpáteřní nejsem. Nemůžu spát a neexistuje nikdo, kromě tebe, kdo by mohl ulehčit mému svědomí. Možná ani ty ne.

Jaký jsem měl tu noc strach, když před naším domem zaparkoval ten hnědý Tiguan. Vyběhl jsem ven a snažil jsem se ho co nejdříve zbavit, aby ses nevzbudila a neviděla ho. A když jsi pak druhý den o tom autě psala v novinách, bál jsem se přijít domů. Bál jsem se, že se budeš ptát, jestli to auto náhodou neparkovalo před naším domem. Nedokázal bych ti lhát.

A to vše jen kvůli tomu, že jsem v práci udělal malý podvod. Ty to vůbec nevíš, ale málem jsme přišli o dům. Dolehly na mě dřívější dluhy. A já neměl žádnou rezervu. Styděl jsem se. Proto jsem Ti nic neřekl. A v práci se zrovna nabídla taková nenápadná šance...

A tady dopis končí. Bez podpisu, rozuzlení, vysvětlení. Vypadá to, že ho nestihl dopsat. Nebo si to rozmyslel. Je to dopis na rozloučenou? Nebo mi ho jen chtěl dát? Policie přeci už jeden dopis na rozloučenou našla...Viktor v něm píše, že ho tíží svědomí a už nemůže dál. Napsal dva?

Ne určitě ne, to by ho dokončil. A neschovával do bundy. Teď mi to začíná dávat smysl. Viktor není vrah. Nic takového v dopise nepíše. Pravý vrah určitě zjistil, že mi chce všechno říct a zabil ho. Jsem si jistá. Musím zjistit, co se ve Viktorově makléřské společnosti stalo. S tím by mi mohl ale pomoci Tomáš. Pracovali přeci v jedné firmě. Musím najít telefon na jeho advokáta a znovu se s ním spojit.

20 Erika

 Tak už je to tady. Sedím v autě před nemocnicí, vzadu v autosedačce chrupká Majdalenka. Dneska pustí Kláru z nemocnice a já jí slíbila, že ji vyzvednu. Nechci Magdu budit, tak kamarádce napíšu SMS, že čekám venku. Doufám, že jsem tím nic nezkazila a Klára už je opravdu v pořádku.

Čekám deset minut a připadá mi to jako věčnost. Majda se vzadu začíná vrtět a já lituji, že jsem ji raději nevzbudila rovnou a nedošla pro Kláru na pokoj. Nakonec se však otevírají dveře nemocnice a ji vidím vycházet ven. Chvíli se rozhlíží, pak zahlédne známé auto a vykročí k nám. „Ahoj, díky že jsi pro mě dojela. Můžeme jet. Promiň za čekání, ještě jsem musela něco podepsat a stavila jsem se do lékárny s receptem. Prý na nervy, pro jistotu,“ vykládá Klára a já se trochu uklidním.

Zbytek cesty mlčíme. Až do Otnic. Když jimi projíždíme, zeptá se mě Klára, jestli se v případu stalo něco nového. „Ne, naštěstí už nic. Ale ani policie moc nepokročila. Pořád pracuje s verzí, že vraždil Tomáš. Smrt tvého manžela Viktora na tom nic nezměnila. Prý už připravují obžalobu k soudu,“ vykládám.

„No, je na čase, abychom se do toho zase vložily my dvě,“ mrkne na mě Klára.

„Klárko a nechceš ještě chvíli počkat? Zvyknout si na novou situaci. Trochu si odpočinout. Třeba se zkusit nejdřív vrátit do práce...“

„Ne ne. Tohle nepočká. Nemůžu nechat Viktorovu smrt nepotrestanou. To nejde.“

„Nechceš se aspoň na pár dní nastěhovat k nám?“

„Ne díky. Měla bych z toho pak větší strach a odkládala bych to. Myslím, že to zvládnu,“ říká Klára a já proto odbočím do ulice, kde bydlí a parkuji před jejím domem. Nechám běžet motor a než stihne má kamarádka vystoupit, přemýšlím, jestli jí mám o svém podezření říct. Nakonec se rozhodnu, že když už na tom chce pracovat, měla by vědět všechna fakta.

„Počkej ještě. Chtěla bych ti něco říct.“

A vykládám jí o tom, jak mi můj manžel Richard naznačil, že ví o našem vyšetřování. I o tom, že netuším, co vše z našeho rozhovoru slyšel. Nakonec vyslovím domněnku, jestli ji nemohl znásilnit on. Doufám, že to smete ze stolu. Že si kvůli něčemu bude jistá, že to nebyl můj manžel. Vlastně proto jí to celé vyprávím.

Klára se na chvíli zamyslí, což mě vyděsí. „Jistá si bohužel nejsem, ale myslím, že spíš to on nebyl. Nevím proč, možná nějaká vůně, nebo pocit z něj. Eri zkus ho brát jako nevinného. Jinak si myslím, že v tom domě s ním už moc dlouho nevydržíš. Nebo se rovnou odstěhuj.“

„Ne to zatím nechci. Hlavně kvůli Majdě. Třeba mám opravdu jen bujnou fantazii. S tou nevěrou už jsem se srovnala. Vím, že to byla hodně i moje vina. Po porodu jsem se na něj úplně vykašlala. Bohužel teď to není lepší. Nedokážu s ním spát, když z něj mám zároveň strach,“ konečně se někomu svěřuji. Cítím velkou úlevu a zároveň si uvědomuji, pod jak obrovským tlakem teď žiji. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli by opravdu nebylo lepší, se někam odstěhovat. Ale kam?

Klára na mě vidí, že jsem se na té myšlence zasekla a raději vystoupí a jde domů. Dívám se za ní a je vidět, jak před vstupem do domu zaváhala. Vím, že její máma tam vše uklidila. To, že Kláru dneska pustili, ale ještě neví. Proto je dům při jejím příjezdu úplně prázdný.

Jedu domů a pořád přemýšlím, jaké další mám teď možnosti. Mám strach před Richardem utíkat. Mám strach, že pokud nic neudělal, zničím si celkem fungující vztah i celý život. I kdyby byl nevinný, zvládnu s ním ale žít, když jsem ho dokázala podezřívat z dvou vražd a znásilnění své kamarádky? Nevím. Prostě netuším, co teď dělat. Právě proto už několik týdnů nedělám vůbec nic a žiju jako robot jen pro Magdalenku.

V tom zvoní telefon. Je to Klára. Brečí. „Sakra Eriko, tohle není možný. Můžeš přijít ke mně domů? Už začínám věřit, že se Viktor mohl zabít sám,“ řekne pouze.